Moje tvorba: Básně | Povídky
Cizí tvorba: Japonská poezie | Herrmann Hesse

 

Přátelům: Pro Fallon, Žena s havranem, Někdy
Láskám: Jsi, Poutníci, Květy noci
Pohanské: Gabréto, Pohanská, Divoká svině
Náladové: Beruška, Teplo, Touha, Bolest, Hledání lásky, Tiché terceto, Volají, Divoká, , To, co chci
Fantasy: Sen o Středozemi, Přemítání

Teplo

Chodíš světem zabalen v teplém kabátě a přece je ti zima. Už o tom ani nevíš.
Jen někdy si uvědomíš, jak ti pod kožešinou let zábnou ruce. Zábne duše.
A v té chvíli nezahřeje tě nic, protože svět nemá ve zvyku zadarmo rozdávat kabáty.
Každý nosí jen ten svůj a nezahřeje-li ho, má smůlu.
Někdy toužíš zahřát se spolu s jiným, ale nikdo nejde.
A někdy nepomůže ani tento, co jsou dva kožichy proti mrazu celého světa?
Vane vítr z plání. Zlý, chladný vítr.

A tehdy, když bys samým mrazem plakal a schoulil se pod keř jak ta polární liška,
vzpomeneš si na to, co tě hřálo dříve. Kdysi, když jsi ještě žádný kabát neměl.
Nač? To tenkrát byl jiný vítr.
Představíš si zimní noc zalitou měsíčním světlem, smrky tiše zasypávané sněhem,
jak kdyby se na ně slétala hejna holubic, všude kolem se to modravě mihotá.
Nahoře na nebi žlutě.
Pod smrky je zavrtaná chaloupka s okny zářícími jasně na celý kraj. Bliká v nich oheň z krbu.
Uvnitř je teplo, takové teplo! Zdá se ti, že to teplo stačí zahřát svět.
Je to hloupé, tak hloupé! To ti řekli, když jsi vyrostl. A okna zhasla.

A tehdy, když bys samým mrazem plakal a schoulil se pod keř jak ten polární zajíc,
vzpomeneš si znova. Zjistíš, jak je to snadné. Jen trošku chtít.
Představíš si pole zalitá sluncem, vlní se zlatem, které tě bodá do očí. Příjemně bodá.
Nad poli si hrají oblaka na schovávanou, chytají se a zase utíkají od sebe. Věčná hra.
Ležíš pod jabloní a vítr šelestí v jejích mateřských pažích. Jablka voní.
Slunce tě hřeje, je ti teplo. Zdá se ti, že to slunce prozáří celý svět.
Bláznivé představy, řekli ti pak jednou. A spustil se déšť.

A tehdy, když bys samým mrazem plakal a schoulil se pod keř jak to zapomenuté dítě,
vzpomeneš si znova. Nikdo ti nemůže zakázat myslet. Patříš sám sobě.
Přehráváš si v mysli jeden obraz za druhým, všechno voní, září, hřeje, tepe, žije.
Ty představy jsou jednoduché, malíř by se styděl je zachytit na svá plátna.
Spisovatel by namítl, že by ho za ně ušlapali.
Ať nadále mrznou ve svých kabátech. Nemrzni s nimi!


Touha

Sedím u stolu, zimní večer, klidný, tichý, velebný.
Sníh neslyšně padá za okny, doma je tak teplo. Tak prázdno.
Kolem víří lidé, ponořeni do svých všedních starostí.
Otázky a odpovědi, které nikdo nevnímá. Čas utíká a hodiny tikají. Pomalu nebo rychle?
Chvíle zmražená, obnažená, jasně vystoupila zpoza mlh. Je surová a výsměšná.
Najednou si vzpomeneš na jiné zimní večery, na jiné hovory, na jiný čas.
Vzpomeneš si, že jsi tehdy ještě neslyšel hodiny tikat. Prostě nebyly. Anebo už nevíš?
Bylo to jiné, všichni kolem byli tak mladí, plni nápadů a hloupostí.
Sníh voněl a okna studila a ozdoby na stromečku se blýskaly.
Zdá se ti, že svět uschnul a nevíš proč. Kdo ho zapomněl zalít?
Na oplátku ho teď kropíš slzami, ale nepomáhá to.
Napřahuješ ruce a prsty zkroucené jak prstíky novorozených dětí chtějí sevřít ten starý svět.
Nenahmatáš ho, leží uzavřen pod devíti zámky v tvém srdci.
Uplyne pár let, budeš vzlykat po dnešku. A budeš si říkat, že to tenkrát bylo jiné.


Bolest

Víš, co je to bolest?
Kdysi sis myslel, že to víš.
Rozbité koleno.Kamínky v ráně.
Prst popálený na plotně.
Ovázali ti ho studeným šátkem.
Vždycky jsi za chvíli zapomněl.
Byli tu přece pokaždé oni.
Nebylo nic, s čím by si nevěděli rady.
Nebylo nic, s čím by sis ty nevěděl rady.

Víš, co je to bolest?
Zdá se, že přišla až s časem
Dlouho se skrývala za zrcadlem.
Najednou ses do něj podíval a uviděl jsi ji.
Jenomže ona tam číhala vždy.
Jen neměla tu moc objevit se v zrcadle.
Všechno se změnilo.
Musíš zavírat oči, abys ji neviděl.
Musíš se smát, abys nekřičel.

Víš, co je to bolest?
Připadá ti to jako zbytečná otázka.
Připadáš si jako ten, který jí poznal nejvíce.
Jak nádherná výsada nést jí na sobě tolik!
Skoro by ti mohli závidět.
Začal jsi ji milovat.Možná by ti i chyběla.
Nenávidíš ji.

Vím, co je to bolest.
A vím, že je to jen přelud.
Rozšklebená škraboška na prázdné tváři.
Vidíš ty oční důlky?
Jsou prázdné. Odjakživa.
Dívaly se na tebe po celá ta léta a ty sis myslel, že je v nich život.
Ale bolest není živá.
Je to mrtvola.
Tak ji pohřbi!

Vím, co je to bolest.
Už se jí ale dokážu vzdát.
Už nechci cítit objetí téhle milenky.
Dost bylo lásky vykoupené krví a slzami.
Odchází a já jí nemávám na cestu.
Ohlíží se.
Já ne.


Jsi

Jsi vřes vysoko na skalách,
Jsi svíce, která svítí v tmách,
Jsi šíp, co zasáhl mě zcela,
Jsi druhá půlka mého těla.
Jsi víno, po němž bolí hlava,
Jsi i moje ranní káva,
Jsi sen letního večera,
Jsi pramen, který vyvěrá.
Jsi vzpomínka na dávný sníh,
Jsi kdysi zapomenutý smích,
Jsi vlna, která všechno smete,
Jsi rosa, po níž všechno kvete.
Jsi vůně podzimního lesa,
Jsi to, co ve mně jiskru křesá.

Však nad to všechno cením si
Jedinou ze všech vět- Ty jsi…

Říjen 2003
Atreiovi, mojí inspiraci


Sen o Středozemi

Středozemě- dlouho už ji znáš,
A od té doby nedává ti spát.
Bodavá bolest i šťastný pláč,
Proč musí se ti vždycky jenom zdát?

Stezkami samoty vydáváš se potají,
Chodíš tam, kam jiní nechodí.
Snažíš se zachytit lístky, co padají,
Zpěv lidu, jenž svět náš už nerodí.

Svět je ti bludištěm, v němž hledáš svůj sen,
Aspoň odraz té krásy, jež není.
Ale zklamání nacházíš každý den,
Jsi odsouzen k věčnému snění.

Říjen 2003
(napsáno pro soutěž O lahvičku miruvoru 2004)


Přemítání

Už vzdaluje se známý břeh
A nad mořem je slyšet vzdech,
Vždyť prokleta je Středozem,
Nad níž svou ruku držel jsem.

Hobitína milé nory
Nezachrání malé tvory,
Však já budu už za mořem,
Ach neplač pro mne,Středozem.

Ač Prsten v ohni roztaven,
Nebude dlouhý míru den.
Povstanou zas Sauronové
V téhle zemi, pro mne nové.

Však kletba žádná věčná není,
Jen čeká, čeká na zlomení.
Národ, jenž jednou odolal,
Zboří i tento temný val.

Buď sbohem, město bílých věží,
Tebe spatří mé oči stěží.
A Imladris, kde sen svůj sní,
Pozdravuj, větře západní!

Vrací se Olórin
Do krajiny svých jar
Vrací se zdáli
A vrací se stár…

(napsáno pro soutěž O lahvičku miruvoru 2003)
Září 2002



Poutníci

Vzpomínám na časy, ty nelze dávné zvát.
A přesto je tak těžké se proti proudu drát.
Kdy žila jsem jak v mlhách, vše byl jen matný sen,
Já stále byla tady a tam být chtěla jen.

Zavřít oči a slepá bloudit tím krajem svým,
To pokušení zdálo se být osudem mým.
Svět, jímž vedly mé kroky, ten příliš tvrdý byl,
Tak raději se ukrýt, zažít krásy pár chvil.

Jak poutník, jehož písek už dávno oslepil,
A studnu svoji hledat již neměl dosti sil,
Voláním hrdlo vyschlé mlčelo raději,
Nač volat, když pohřbili jste naději?

A pak se prach té pouště jak větrem zavířil
A poutník druhý ke mně bůhvíproč zamířil.
Svoji ruku mi podal, já neptala se víc,
Tak kráčeli jsme krajem zelenějším již.

A tak je tomu stále, ta cesta nekončí,
Jenom mé srdce po jiné už dlouho netouží.
Nač zavírat oči, nač střežit svoje sny?
Já vidět chci a vnímat, po všechny svoje dny.

Říjen 2003


Hledání lásky

Lásko, jsi hadí stopa v písku. Dotek pírka na líci.
Volání srnců v remízku. Rolnička na šaškově čepici.
Vousky koček z cizí ulice. Zeleň pro oči pouštních karavan.
Mihotání bílé voskovice. Mušle, co vzpomíná na oceán.
Jsi říjnového větru sten.
Zrcadlení, přelud, sen.

Lásko. . . jsi?

Příteli tichého lidu
Prosinec 2004


Tiché terceto

I wait silently.
And my heart dies.
Slowly.
Forever.

Proč?

Ich warte leise.
Und mein Herz sterbt.
Langsam.
Für immer.

Why??

Čekám tiše.
A mé srdce umírá.
Pomalu.
Navždy.

Warum???

Leden 2005


Volají...

Má bludičko z močálu,
Kam mě dnes zavedeš?
Zda-li jak postaru
Kroky mé povedeš?

Kolikrát stanuli jsme u těch vrat,
Vždycky jen řekla jsi-zůstaň tu stát.

Má bludičko,dovol mi,
Chci přejít ten práh,
Ten nejhezčí na Zemi.
Vždyť nemám už strach.

Kolikrát jsi říkala-ne, není tvůj čas.
Dnes však už nadešel, slyším ten hlas!

Volají…
Tam,kde slzy zoufalství a veselí jedno jsou.
Kde nářek smíchem je!
Tam,kde prospíš dny a probdíš noci.
Kde temno světlem je!
Tam,kde hodinky pozpátku se točí.
Kde rok hodinou je!
Tam,kde stěny mají velké oči.
Kde neživé živým je!
Tam,kde tisíc hlasů šeptá do mozku.
Kde ticho úlem je!
Tam,kde ve sněhu se bosky tančí.
Kde tělo skořápkou je!

Volají…
Tam,kde se skví
Velký neon-ŠÍLENSTVÍ.

Leden 2005


Květy noci

Pojď do země za mlhou, tam cizí oči nemohou.
Neházej za sebe kamínky, musíme zabloudit!
A skákat přes bludné kořeny, abychom nenašli cestu zpět.
Světlušky posvítí- netřeba pochodní.
Pozveme si měsíc a hvězdy.
A taky kapradí a mech- ten nejměkčí.
Ulehneme do něj a budeme se milovat, než zastudí nás zem.
Pozveme si luční trávu a obilí.
A taky sovy, co odbijí nám půlnoc.
Povečeříme borůvky a trochu z plástve medu.
Usedneme u splavu a budeme si povídat, než uspí nás jeho hučení.
A až nás ráno probudí, chytneme se za ruce.
Vypaříme se do vzduchu jako rosa, co večer spadla.
V paprscích se budem hřát a dívat se dolů na svět,
Z kterého jsme odešli.
Navždy prokleti. Navždy uvězněni.
Tam za mlhou, kam cizí oči nemohou.
Svobodní…

Poutníkovi
Únor 2005


Beruška

Jsem slunéčko roztomilé,
Na zadečku
Samou tečku
Mám.

Ty, slunéčko mé rozmilé,
Kam poletíš,
Kam zatočíš,
Kam?

Do nebíčka nebo do peklíčka?

Do peklíčka…
Do peklíčka…
Do peklíčka…

Únor 2005


Pro Fallon

Víla s vlasy rozcuchanými větrem
A ústy od malin
Plamínek, co mezi stíny tančí
V dlaních kapka světla

Trochu elfí princezna
S růží vpletenou v copu
A trochu hobitě
S kaskádami smíchu

Kejklířka toulající se,
Zpívající vznešeným měšťanům
I loukám za šírání
Svou loutnu ladí rukou plnou šrámů

Bojovnice s čepelí vždy ostrou
A přece mírná jak vánek
Rozčesává tmu svitem svého kovu
Je to její tichá modlitba

Kdesi za hradbou úsměvu
Touha v srdci
Když pozvedá svou číši
Nevyřčená

Jen moře odpovídá,
Když nastavuje mu tvář
Trochu slanou
Snad jen od tříště vln

A v dálce dračí hlavu stíná
Jediný
Samotný
S vílí krásou před očima

Mé věrné přítelkyni
Duben 2005


Gabréto

Gabréto…Vlnící se zelené záhyby tvého šatu.
Hněvivě pohazující stříbro blesků.
Smáčející prudkými slzami své ostré boky.

Gabréto…Zadumaně shlížející na zrcadlo svých jezer.
Prsty česající své lůžko z vřesu.
Dechem kreslící květy mrazu na potocích.

Gabréto…Koupající se v mlze své ranní lázně.
Zpívající svou večerní píseň v korunách.
Zdobící se hvězdami jak marnotratná žena.

Gabréto…Zalévající své louky kosatců.
Nořící vše slabé do milosrdných blat.
Pohřbívající své plody v sněžném rubáši.

Má Gabréto…

Duben 2005


Pohanská

Poslouchej…
Pod mohylami otvírají své oči králové
S korunami z bronzu a jantaru
Meče svírají pevněji
Kostlivé ruce chvějící se v tušení boje.

Poslouchej…
Jak neklidně ržají koně na pastvě
V očích plameny
Kopyta duní novou zemí,
Jíž se vrací paměť a důvěra.

Poslouchej…
Stromy předávají si zprávy
Naučily se znovu svůj jazyk
A s něhou budí dryády
Ospalé po staletích.

Poslouchej…
Jak praská oheň s jinou silou,
Než když pálil tělo věštkyně.
Jak jinak zní déšť v listoví,
Co smáčí vzkříšené svatyně.

Poslouchej…
Žehnání zavržených bohů,
Usmířených znovu svými plody.
Něžný dotyk dlaní bohyň,
Přivolaných již jiným mateřstvím.

Poslouchej!

Věnováno všem pohanům
Duben 2005


Divoká svině

Nocí bez hvězd, bez Měsíce,
Nebojí se jít.
Ví, že tma je jen lůno,
Z něhož vzchází nový den.

Bažinami, kde do mechu kopýtka se boří,
Nebojí se jít.
Ví, že i skála, když chce,
Též se často prolomí.

Mrazem, kdy dech se sráží,
Nebojí se jít.
Ví, že i slunce naděje
Mnohdy svým žárem zabíjí.

Deštěm, jenž slzy připomíná,
Nebojí se jít.
Ví, že kde není deště a slz,
Není dalšího rašení.

Bojuje, i když si není jista výhrou.
Miluje, i když si není jista odměnou.
Zpívá, i když ochraptěla křikem.
Dýchá, i když prolétl šíp bokem.

Je přece Divoká svině.

Klanu Villi Svín
Duben 2005


Žena s havranem

Skřítek s širokým úsměvem
Je ta žena, které mládí
Dávno odešlo za hory,
Sebralo jí z vlasů smolnou čerň
A vepsalo jí vrásky na čelo

Zkus však pohledět jí do očí
A možná pohled jinam stočíš
Možná naopak
Je pevný jako sokolí,
Má v sobě vůli tuhých zim

Když stojí rovná jako svíce
Hlavu skloněnou k bubnu
Palička v ruce ani se nehne
V té chvíli bázně
Jak než rozezní gong

Úsměv jí pohasne
Koutky se stočí
Neklidně dme se hruď
Na rameno sedá havran
A zakráká

Stará žena se vrací
Do lovišť ztracených
Někde v čase
Vůně dýmu stoupá
A s ní pach bobří kůže

Bloudí tu samotná
S tisíci zvířaty
Co kolem klušou,
Štěkají a létají
Je jedním z nich

Údery utichnou a havran odlétá
Stará žena spouští buben
A do očí se vrací jas
Z dlaní jí proudí
Chycený čas…

Paní Sylvii Wohlfarter, štýrské šamance
Duben 2005


Divoká

Kříčí, skučí, vřeští, vyje.

Bouřkové mraky se honí oblohou.
Vítr rve listí z rukou stromů.
Po jezeře běží vzedmuté vlny.
Křídla oceánu bijí o skály.

Ječí, řve, bouří, duní.

Praskliny trhají bezmocnou zemi.
Sopky zvrací žhavý proud.
Plameny v popel mění stavení.
Řeky sněhu valí se z hor.

Kříčí, skučí, vřeští, vyje.

Provazce deště bičují údolí.
Řeky rozpínají se širým krajem.
Blesky česají černá oblaka.
Jehly vloček oslepují zmučený zrak.

Křičí. Skučí. Vřeští. Vyje. Ječí. Řve. Bouří. Duní.
Tvoje duše. Ničitel.

Červen 2005

 


NĚKDY

Někdy chce člověk jenom běžet. Nebo křičet. Nebo se smát.

Jít po vlčí stopě, dokud nevychladne.
Dívat se do slunce, kterému letí vstříc orli.
A někdy jsou stopy zarostlé ostružiním a orli bijou křídly v průsmyku.
Není to snadný.
Když v krvi boj, vůně ohňů a pryskyřice.

Za víru bubnů cítit její horkou ocel ve dlaních.
Až nebe zaduní a vzlétnou hromoví ptáci, vydat se na cestu.
A někdy umlkne buben pod deštěm nábojnic a staré stezky jsou zapomenuty.
Není to snadný.
Když v krvi boj, vůně ohňů a pryskyřice.

Za letních nocí chytat měsíc na hladině.
Poslouchat hlas, co vždycky vede za obzor.
A někdy mraky v sobě světlo pohltí a hlas neví kudy kam.
Není to snadný.
Když v krvi
Boj
Vůně ohňů
A pryskyřice.

Muflonovi
Červen 2006


Jsem starou ženou s chůzí loudavou, co dlouhé šedé vlasy spletla v cop.
To ale vím jen já.
Jsem kamínkem hozeným do tůně, snad pro štěstí. Nebo jen tak.
To ale vím jen já.
Jsem tónem píšťaly z rákosu, co lká za nocí, když potok skáče přes kamení.
To ale vím jen já.
Jsem listem na stromě, s kterým si vítr hraje, když ráno skotačí údolím.
To ale vím jen já.
Jsem kostí mladé liščí matky, střelené na poli, když svítil měsíc.
To ale vím jen já.
Jsem písní, povzdechem, tichým zasmáním, stenem bolesti i rozkoše.
Jsem tím, co vím jen já.

Červenec 2006


TO, CO CHCI

Chci jenom
Místo
Kde složím hlavu
Kde uvidím hvězdy
Kde bude vzduch vonět
Kde budou šumět stromy
Kde uslyším ptáky

Kde bude
Ticho
Klid
A vesmír
V mém srdci
Chci mnoho

Mnoho???

Červenec 2006


Úvod | Písání | Moudra | Galerie | O mně | Odkazy | Kniha