Moje tvorba: Básně | Povídky
Cizí tvorba: Japonská poezie | Herrmann Hesse

Poslední entka

Třetí věk pominul a nastal Věk lidí. Stará moudrost se propadla pod nánosem dějin, kdysi slavné příběhy a písně odvál vítr a mnohé činy byly zapomenuty. Poslední elfové odpluli za moře a vzali s sebou hvězdný jas, jenž do té doby prozařoval zbylé kraje Středozemě, podobající se ostrůvkům vzdorujícím příboji. Z veselých a družných hobitů se stal ostražitý a dobře skrytý nárůdek. Trpaslíci se stáhli do temných skalních chodeb a dolů, kde na ně občas narazili překvapení horníci. Čarodějové opustili tento svět a zanechali jej jeho vlastnímu osudu. Čas plynul a lidé zapomínali, že za starých dob nebyli pány tvorstva a převládla u nich pýcha a pohrdání tím, co bylo. Ztratili schopnost rozumět zvířatům, protože toužili po tom je ovládat.
A přece se i v tomto věku narodil člověk, jenž v sobě nesl odkaz mužů dávných let. Jeho rodiče byli chudí rolníci a v potu tváře dřeli, aby z kamenitých políček získali aspoň tolik, co by stačilo na uživení rodiny. Po celý jejich život kolem zuřily války, ale nebyly to války vedené pro vítězství dobra, války byly jen důsledkem svárů a lačnosti. Zbyly po nich rozdupané polnosti, pokácené lesy a vydrancované vesnice. Do země se vpíjela krev. Nejstarší syn těchto lidí se jmenoval Gwyron a odmalička se zdál jiný než jeho bratři a přátelé, kteří ubíjeli dny planými hrátkami a rvačkami. Gwyron prahl především po poznání, uměl naslouchat hlasu okolní přírody a zajímal se o dny, kdy svět byl průzračnější a svobodnější. Přitahovaly ho tajemné mohyly, které se zvedaly nad vesnicí, domýšlel si osudy obyvatel rozbořených hradů a ve chvílích, kdy už nemohl doma poslouchat věčný pláč matky a svých hladových sourozenců, potuloval se mezi kamennými řadami na nedalekém pahorku. Nejvíce ze všeho však miloval stromy a celé hodiny dokázal poslouchat jejich šelest a dívat se do chvějícího se listoví.
Na samém konci nejméně úrodného z jejich žitných polí stál neobyčejně vysoký strom, podobal se dubu i buku, ponejvíce však lípě, ale nikdo s jistotou nevěděl, co ve skutečnosti je. Jisté bylo jen to, že je nesmírně starý a houževnatý, přežil několik zásahů bleskem a pokaždé u poraněných míst vyrašily nové větve. Avšak kdykoliv se Gwyron zaposlouchal do jeho šepotu, zdál se mu jaksi smutný a teskný. Gwyron si navykl chodit k lípě každý den, usedal na její mohutné vystouplé kořeny a vyřezával zde dřevěné předměty, které pak nosil na trh. Při práci na poli si krátil chvíli tím, že s lípou rozmlouval. S úžasem zpozoroval, že strom nemlčí, ale odpovídá. Gwyron mu zprvu příliš nerozuměl, ale časem se naučil rozeznávat v šelestu jednotlivá slova.
Lípa mu vyprávěla o svém mládí, kdy bylo její dřevo mladé a svěží a svět rovněž. Když dospěla, nalezla zalíbení ve vysokém a statném javoru a společně se procházeli dlouhé míle po kopcích a pláních. Tenkrát ještě nebylo nezvyklé, aby stromy chodily a měly i další lidské vlastnosti. Když se Gwyron ptal, jak je to možné, odpovídala prostě: " Nejsem strom, jsem entka.", ale nechtěla mu vysvětlit více. Po nějaké době se však ostatním entkám šeré a divoké lesy znelíbily, zatoužily po kraji líbezném a úrodném, kde by mohly vládnout. Založily zahrady, v nichž učily stromy a rostliny nést plody. Jejich štěstí však netrvalo dlouho, na zemi se snesl Stín a oheň války sežehl jejich sady. Tam, kde kdysi země zpívala bzukotem včel a kde se na jaře bělaly tisíce květů, zůstalo jen pusté spáleniště. Srdce entek byla příliš raněná a odešly daleko na sever, kde doufaly nalézt příznivější kraj. Mnohé z nich se cestou unavily a rozhodly se odpočinout si, spaly však tolik let, že jejich kořeny prorostly zemí a ony se probudily již ne jako svobodné entky, ale jako obyčejné stromy nemající již sílu odejít. Lípa, tehdy ještě mladá, vydržela dlouho kráčet horami a dolinami, ale ani ona nedokázala vzdorovat navždy, zakořenila se a zůstala po tisíce let na tom samém místě, které Gwyron tak dobře znal.
Když Gwyron vyrostl z malého chlapce v mládence, nestačilo mu už znát pouze tento příběh, chtěl znát vše o světě, který zanikl, vše o národě entů a jiných. Pro entku to bylo bolestné vzpomínání, ale neuměla chlapci odepřít, protože byl jedinou útěchou jejího stáří, kromě pohledu na vzrostlé klasy žita a rudá jablka kolem. Vyprávěla mu o elfech a naučila ho jejich řeči, entí řečí však nikdy nemluvila. Dozvěděl se od ní mnoho o umění trpaslíků, o starobylých říších severských králů, o lidu, který mistrně ovládal jízdu na koni i o drobném nárůdku, který se vynořil z nor a zasáhl do běhu světa. Ještě dnes se jí chvělo listí, když vyslovovala jméno toho, který si toužil podmanit vše živé a rozmnožil po zemi zlé stvůry. Vyprávěla také o starci, který rozuměl entům a vážil si jich, " Škoda, že také on nastoupil na loď a svět ho už nikdy nespatří."posteskla si. Gwyron se stal díky entce vzdělaným a moudrým, a tudíž i osamělým. Nebyl nikdo, kdo by sdílel jeho lásku k minulosti.
Jednou, když usedl na kořen a lípa mu poskytla stín před sálajícím sluncem, vytáhl jako obvykle vrbovou píšťalku a začal hrát melodii, která se mu předešlé noci ozývala v hlavě. Náhle pocítil, jak se listoví pohnulo jako v závanu mrazu a celý kmen se rozezněl vzlykem. Gwyron tomu nerozuměl, ale entka mlčela. Teprve po dlouhém naléhání mu vysvětlila:" Tvá píseň mi připomněla jednu, kterou jsem slyšela před mnoha věky od elfů, kteří se toulali tímto krajem. Zpívali o stesku entů, kteří nás marně hledají. Přála jsem se vrátit, mnohé jsme si to přály. Ale nemohly jsme. Nikdo by nepoznal, že jsme bývaly entky. Viděla jsem je jednou pochodovat blízko mne. Chtěla jsem na ně zavolat, ale rozmyslela jsem si to. K čemu by to bylo? Nepoznali mě, mysleli si, že jsem pouhý strom. Od té chvíle se snažím zapomenout, že jsem kdy byla živoucí bytostí. Až dnes mi tvá píseň vrátila vše do mysli, jako by to bylo včera. Už se s nimi nikdy neshledám."
Gwyron už hrál jen písně, které měla lípa ráda. Mnoho jar a zim se přehnalo zemí, žito vzklíčilo a bylo sklizeno a z Gwyrona se stal mladý muž, silný a obratný. Pracoval na poli jako rolník a ruce měl mozolnaté jako jeho otec. Podobal se ostatním mladíkům ve vesnici, ale v jeho očích byla moudrost, kterou mu už nikdo nemohl vzít. Do země znovu přišla válka a Gwyron musel odejít jako všichni bojovat za svého pána. Jak rád by za něj padl, kdyby věděl, že i král je ochoten padnout za svůj lid. Král, za něhož šel bojovat on, však byl omezený a zbabělý a zatímco vojáci prolévali svou krev, seděl na svém zlatém trůnu a důležité pro něj bylo jen množství ztrát a zisků. Válka trvala léta a Gwyron se na svá pole už nikdy nevrátil. Vesničané uznali, že strom u pole je nemocný a jen překáží. Vzali sekyru, porazili ho a kořeny vymýtili. Nikdo z nich netušil, že tím zabili poslední entku na zemi.

Květen 2002
(otištěno ve fanzinu Palantír)

TŘETÍ OBĚŤ

Ygmorova chýše stála na samém okraji elfího lesa. Tam, kde se v hladině temně šedého jezera odrážel sněhem ověnčený vrcholek hory. Chýši kdysi postavil čaroděj, který měl zvláštní slabost pro lesní národ, a od té doby tam přebývali jeho následovníci. Většinou to byli kouzelníci nižšího řádu, kteří neměli valné chuti bojovat s temnými silami, předvádět nebezpečná kouzla a využívat svého vlivu na dvorech mocných panovníků. Raději měli bujaré noční hostiny pod stromy s lucernami, slavičí hlasy elfích pěvců a pohled na potůček, který se z lesního šera dral na světlo, aby vzápětí odevzdal svůj tok zadumanému jezeru.
Ygmor měl už nejlepší léta za sebou, aspoň o tom byl sám přesvědčen. Dávno ho opustila touha po moci a vyšším poznání, která tak často sžírá ty nejmoudřejší. Jednou byl pokořen hlavou svého řádu a od té doby zatrpkl, stáhl se do sebe a odmítl se účastnit schůzí. Beztak to byli všichni pokrytci, kteří místo po blahu světa bažili jen po slávě a proslulosti. Nechtěl s nimi mít nic společného.Oč je příjemnější trávit svůj čas u klidného zrcadla jezera, v němž se v noci odráží hvězdy a ve dne sluneční jas. Kde jinde šumí tak nádherně listí stříbřitých stromů, kde krásněji za večera zpívá bystrá říčka? Všichni si ho zde vážili, přestože nikdy nedělal nic významnějšího, než že připravoval bylinné masti, tu a tam poskytl někomu věštbu nebo radu a při něčích narozeninách předvedl otřepaný čarodějnický trik.

Byl jeden z těch večerů, kdy elektrizující vzduch věští bouři. Kouřově zbarvené mraky se honily nízko nad jezerem, takže se zdálo, jako by po něm běhaly stíny křídlatých tvorů. Vítr rval podzimní listí ze stromů, jejichž planoucí barvy v nastalém šeru zmatněly. O zem se rozpleskla první těžká kapka. Ygmor seděl u okna ve své útulné místnosti, kde plápolal oheň. Náhle přerušil bafání z dýmky, protože si všiml, že se k němu blíží drobná postavička v zeleném plášti a chrání si hlavu před deštěm. Ygmor se usmál pod hustými vousy. Cimrin, jeho malý učedník, vstrčil hlavu mezi dveře a za chvíli už si hřál ruce u krbu. Přinesl s sebou vůni zetlelého listí a deště, vůni podzimu. " Nečekal jsem tě," řekl Ygmor rozvážně. " Slíbil jste mi něco! Nezapomněl jsem!" zvolal Cimrin trochu dotčeně. V očích se mu usadil výraz nejistoty a lehké výčitky." A copak?" pokračoval stařec naoko překvapeně." Přece...že dnes budete věštit...a dovolíte mi dívat se." " To že bych slíbil takovému klučinovi?" Elfí oči se zúžily a objevil se v nich plamínek. Ještě je v nich tvrdé jádro, pomyslel si Ygmor. Ještě by se dovedli bránit. " Vlastně si vzpomínám," řekl Ygmor najednou," už nejsi tak malý. Přines mi skleněnou kouli. Asi ti nemusím říkat, kde je." Chlapec neomylně zamířil k jedné z polic. Ten předmět ho přitahoval od té doby, co ho sem čaroděj poprvé zavedl, mezi vším tím kouzelným náčiním nejvíce.
Ygmor jej vyleštil cípem svého tmavomodrého pláště. V místnosti se mezitím zcela zešeřilo a nebe protnul první blesk. Jako stříbrný had se zakmitl na lesklém povrchu koule. Čaroděj se nad ní naklonil a v zapadlých očích se mu odrážely ohnivé jazyky vyšlehávající z krbu. Elfí dítě přihlíželo se zatajeným dechem- jednou bude stejně zkušeným čarodějem jako Ygmor, co na tom, že není z vyvoleného rodu. Moudrost jeho lidu ještě nezanikla a on něco takového nedopustí. Skleněný povrch se začal zakalovat zlatistou mlhou. Cimrin si všiml, že se starcovy oči podivně zachmuřily a neklidně mu zaškubalo koutky. Elf se podíval rychle do koule. Očima se vpíjel do cizích očí. Očí, jaké dosud nikdy neviděl. Nebyly lidské ani elfí, ale jakoby ještěří, chladné a jantarově žluté, ohyzdné. Patřily postavě s černými šupinami, která měla na sobě přilbici ve tvaru hadí hlavy a na těle zbroj, jež se mdle leskla. V ruce držela zubatý meč, jímž osekávala větve stromů. Vedle ní se choulila dívka s rukama spoutanýma těžkým černým řetězem.
Ygmor rychle přehodil přes hrůzný výjev konec ubrusu. Ještě se lehce třásl, ale snažil se sebrat poslední zbytky klidu. Nechtěl přece Cimrina vyděsit, kdyby byl jen věděl...připomnělo mu to obraz vyvolaný na sněmu čarodějů před mnoha lety. Tenkrát naposledy byli jednotní, všichni vynaložili síly ve válce proti Hadovi. Bylo to zároveň poprvé, kdy požádali o služby lidský rod. Zahnali jeho odporné skřetí bojovníky do děr a rozmetali jeho zbrojnice. Není možné, že by se to mělo znova opakovat...Té noci marně hledal odpočinek na loži. Vzdalující se hřmění v něm jen posilovalo pocit neklidu. Jeho věštecká koule ještě nikdy nelhala. Není možné, že by ukazovala minulost? Jiskřičku naděje vzápětí uhasil rozum. Při všech bozích, je tato bouře jen předzvěstí nějaké mnohem strašlivější? Taková byla Ygmorova poslední myšlenka, dokud slunce, klamné ve své povzbudivé záři, nevniklo přivřenými okenicemi.

Ústí jeskyně bylo zavalené těžkým balvanem popsaným změtí run a běžného kolemjdoucího by ani nenapadlo pokoušet se s ním nějak pohnout. Ygmor zde však nebyl poprvé a ani po těch dlouhých letech nezapomněl formuli, kterou je třeba pronést. Jakmile mu ze rtů odplynulo poslední slovo, balvan se s hlasitým praskotem odvalil sotva tak, že se čaroděj úzkou skulinou protáhl. Za vteřinu již vyhlíželo ústí stejně jako předtím.
Ygmora ovanula štiplavá vůně kouře a stěží rozeznal v šeru předměty poskládané v prostorné jeskyni na policích a stolech. U těžkého dubového stolu mrkala čadivá lampička, u níž se hrbil stařec a cosi sepisoval. Ygmor se neubránil pocitu roztrpčenosti- takoví jste skoro všichni, odloučeni od světa a ponořeni do úvah a studií! Co vám záleží na skutečném světě? Pohlédnout znovu do očí nejvyššímu čaroději, který ho tak ponížil, mohl Ygmor až po těžkém vnitřním boji. Strach o poslední kout, kde dosud sídlila lesní moudrost, však zvítězila nad jeho pýchou. Ještě několikrát od toho večera se podíval do své koule a pokaždé mu skýtala stejný pohled na bezmezné utrpení.
" Mistře, přišel jsem tě požádat o radu."
Nidregh, s tváří připomínající pavoučí síť, s údivem vzhlédl k nenadálému hostu. " Ty?"ozval se pohrdlivě," Odkdy se hrdý Ygmor táže ostatních, co má dělat? Zřejmě mu už pořádně teče do bot." Ygmor ovládl svůj hněv." Zlo, které se blíží na můj lid, se zdá nemožné odvrátit. Víš, že jsem dlouho členy řádu neviděl. Proto jsem se přišel zeptat, zda nevíš něco, co bych měl vědět."Nidregh se zamyšleně usmál a odložil psací brk. "Takže už i ty jsi vypátral, že Had znovu zbrojí? Jeho jedovatý jazyk vystřeluje až do tvé malé země. Zdá se, že jste mu už dlouho trnem v oku."
Ygmora zarazil lhostejný, až jízlivý tón Nidreghova hlasu." A vás to nechává všechny chladnými? Chcete snad, aby se vrátilo vše, proti čemu jsme tak těžce bojovali?" Nidregh žilnatou rukou pohladil kočku, která se mu uvelebila na klíně a pozorovala Ygmora nezúčastněnýma očima. " Časy se mění. Jeho nikdy nemůžeme zcela porazit, ale můžeme s ním uzavřít dohodu. Ta je již téměř stvrzena. My necháme jeho a on nechá nás. Aspoň na čas bude jeho hlad jistě ukojen." " A co elfové? Bez nich nebude náš svět už nikdy tím, čím býval." " Ti, co něco znamenali, dávno odpluli a těch pár co zbylo?"povzdechl si, " Nemůžeme se stavět proti síle mnohem mocnější. Musíme zůstat silní tam, kde je nás potřeba. Nastal Věk lidí. Musíme stát na jejich straně..." " Ne! Budete stát na straně těch, kteří vás nechají z milosti přežívat. Kam zmizela vaše důstojnost? Jste jen slabí starci, kteří si namlouvají, že mají dosud moc!" Na Nidreghově čele vyvstala hněvivá žíla a překvapivě hbitě se zvedl ze svého křesla. " Naše moc možná zeslábla, ale ty jsi nikdy neměl žádnou! Ještě je cesta. Ještě bys mohl odvrátit zkázu od svého lidu. Ale já ti o ní neřeknu. I kdybych to udělal, nenašel bys dost odvahy se po ní vydat. Vždycky jsme věděli, že jsi zbabělec, který svou neschopnost zamlouvá ušlechtilostí a mírností. Jak snadné!" Smích, který se ozval, zněl jako šustění mrtvého listí na kamení. Jejich oči se střetly, jako by prokmitly jiskry. Oheň, doutnající několik let, se opět probudil k životu. Ygmor se otočil, prosmýkl se hbitě skulinou a zastavil se před vchodem. Závan ostrého větru mu projel celým tělem, ale mysl mu zchladit nedokázal.

To místo Ygmor dosud nikdy nenavštívil. Slyšel o něm už mnohokrát, ale jako většina lidí, ani on netoužil nijak po tom je spatřit. Aby je našel, pročetl mnoho knih. Nebyl si jist tím, co má dělat a nebyl si jist tím, zda může uspět. Ale byl si jist tím, že to musí vykonat. Nepochyboval o tom, že právě tuto cestu měl Nidregh na mysli. Pokaždé, když si Ygmor vzpomněl na jeho urážlivá slova, zatmělo se mu před očima. To oni v sobě neměli dost odvahy, když se odmítli postavit zlu, které jednou pohltí i je pošetilé!
Ygmor byl na cestě už několik dní, ale podle všeho už byl blízko svého cíle. Sytou čerň noci neoživil třpyt jediné hvězdy, jen měsíc tu a tam pohlédl mrtvolně bledou tváří skrz cáry potrhaných mraků. Les se zdál nezvykle tichý. Jen vítr hučel ve větvích hustých smrků a nelítostně jimi smýkal do všech stran. Ygmorův bělouš znaveně klopýtal přes kořeny a čaroděj v jeho sedle si přidržoval cípy pláště, který se mu neustále nadouval a neskýtal mu téměř žádnou ochranu před větrem. Ygmor vzhlédl. Před ním se rýsovaly ostré hrany stupňovitého kamenného chrámu, jehož poschodí již dlouho pohlcovaly šlahounovité kořeny stromů. Tak toto je ono posvátné místo? Ygmor se zachmuřil, ale slezl z koně a uvázal ho ke stromu. Tu se před ním rozsvítilo snad tisíc svící, které vydávaly přízračně bílé světlo, ale žádné teplo. Ygmor se mohl dotknout plamene, aniž by cokoliv pocítil. Svatyně byla najednou ozářena ze všech stran a leskla se proti černému nebi.
Ygmor s námahou stoupal do schodů. Do tváří ho bičoval vítr, který neslábl, ale zesiloval, čím výše se ocital. Musel se opírat o svou hůl. Místo ho naplňovalo děsem, ale teď už nemohl couvnout. Na samém vrcholku stavby se vypínala socha vlčice s vyceněnými tesáky. Když Ygmor došel až těsně pod ni, otevřely se najednou obě štěrbiny očí. Byly do nich vsazeny rubíny, které planuly šarlatovou září. Ascharé, bohyně války. Obávaná a proklínaná. Probouzela v srdcích nenávist, ale též určovala poslední úder mečů. Nikdo nevěděl, kolik krve si kdy vyžádá.
Ygmor k ní s úctou vzhlédl a zvolal:" Paní nad životy! Nesužuj už více prokletý národ! Už stovky let vymírají a jednou zmizí navždy. Nechej je ale ještě chvíli se radovat. Já, Ygmor, tě o to žádám!" Socha dlouho zůstala němá a Ygmor skloněný u jejích nohou. Po čase vzhlédl. Zdálo se mu, že se rudé oči neznatelně zúžily. K Ygmorovi pronikl ledový hlas, který jako by se ozýval z každého kamene svatyně. " Proč bych měla poslechnout čaroděje? Váš řád sám volá po této válce!" Ygmor zavrtěl hlavou." Můj řád upadl, paní. Ale tato válka nesmí propuknout." " Co mi nabízíš náhradou? Vše má svou cenu." Opět se zvedl vítr a málem svrhl klečícího čaroděje ze stupně. Ygmor se namáhavě postavil na nohy a podíval se do svítících očí. " Nabízím ti cokoliv si žádáš! Zachraň nás a splním, co mi uložíš." " Rozmysli si dobře, co teď říkáš!" ozval se varovný hlas." Je to můj úkol, paní. Proto jsem zde." Ascharé začaly oči žhnout jako dva plameny. Jako krev. Ygmor se nemýlil. Vlčice toužila po obětech. Kéž mi bohové odpustí, pokud chybuji!

V ten okamžik se zachvělo snad každé elfí srdce, i srdce čaroděje. Mohutný mallorn, nejstarší a nejmohutnější v celém lese, poslední svého druhu, se s hlasitým praskotem zřítil k zemi, s kmenem podťatým několika sekyrami. Celý les najednou ztichl, i ptáci umlkli a všichni kolem sebe pocítili mlčenlivou výčitku okolostojících stromů. Ygmorovi bylo zatěžko podívat se elfům do očí, ale když k tomu nalezl dost sil, zjistil, že se na něj dívají se smutkem, ale zároveň s pochopením. To mu dodalo důvěry. První Aschařina oběť byla vykonána. Les už nikdy nebude tím, čím býval, ale pomůže-li to zachránit jeho lid, pak nebyla tato oběť marná. Cimrin nastavil čaroději tvář. Podařilo se mu skrýt stopy po slzách. " Musel jste to udělat!" řekl pevně. Ygmor se pousmál. " Jsem rád, že to víš." Raději potlačil myšlenku na den, kdy viděl zasazení semenáčku padlého velikána. Ta, jejíž ruka mu dala život, však už dávno nechodila po této zšedlé zemi a byla ušetřena bolesti.
Statný bělouš stál s uzdou přivázanou k větvi jako vytesaný z kamene. Byl to nejlepší, nejrychlejší kůň, kterého země zrodila za posledních sto let. Uměl našlapovat lehce jako vítr a jako vítr byl i neúnavný. Ygmorovi se chvěla ruka, když od něj poodstoupil, svíraje luk se zasazeným šípem. Kůň mu byl věrným přítelem tolik let a nikdy mu neodepřel službu. I teď se na něj díval nechápavýma očima a pohazoval hlavou v očekávání, co čaroděj udělá. Ygmor napjal luk. Obraz koně se čaroději rozpil před očima. Zvíře skleslo nejprve na přední a pak se ve smrtelné křeči položilo na jehličí. Ygmor si k němu sedl a celou noc o něm zpíval píseň. Ascharé pozřela svůj předkrm.
Cimrin od mládí slýchal pověsti o chrámu bohyně války, naplňovaly ho děsem i zvědavostí, která se lety neumenšila. Někteří už těm starým povídačkám ani nevěřili, ale on ano a teď získal jistotu. Ygmor by mu nikdy nelhal! Od samého rána nemohl chvilku postát, když pomyslel na to, že chrám spatří na vlastní oči. I teď, když se starým čarodějem kráčel ztichlým lesem a pod nohama jim křupal zledovatělý sníh, mu mysl kreslila další a další představy. Jen Ygmor byl čím dál tím více zamlklý a nechtěl mu nic říkat. Vyšli na nevelkou mýtinu. " Jsme na místě." řekl Ygmor a z hlubin mu vyšel těžký povzdech, slyšel ho jen on sám. Cimrin teprve teď pozvedl zrak a spatřil před sebou zachmuřený chrám. Jeho vrchol byl skryt v potemnělých mracích. Ygmor pohlédl ke kraji lesa, byl si jist, že vidí zašlehnutí divokých očí. "Ne!" vykřikl s hrůzou a vztáhl před sebe ruku s holí. Hlavou mu proběhl Aschařin ledový hlas a šarlatový pohled. Dal přece slib...Věděl, že je ještě čas vše zastavit. Ale pak si připomněl Nidreghův pohrdavý smích- vždycky jsme věděli, že jsi zbabělec! Ygmorovy oči se zatvrdily a vlci to hned poznali. Deset jich vyrazilo ze všech koutů lesa a se zuřivým štěkotem se vrhli na vylekaného Cimrina. Ygmor neviděl, když jeho potrhané tělo vynesli do oblačných výšin chrámu. Viděl jen šarlat na bělostném sněhu, stejný jako Její oči.

" Jsi spokojena, Nejkrutější?!" zvolal Ygmor, ale poslední slabiky vyzněly spíše jako odevzdaný sten. Ygmor klečel opět u Aschařina oltáře. Byla temná bezhvězdná noc." Žádám od tebe poslední zkoušku."ozvalo se z nitra sochy, následováno několikanásobnou ozvěnou. " Zde je zrcadlo. Máš-li dost sil, podívej se do něj a řekni mi co vidíš." Po Ygmorově pravici se objevilo vysoké úzké zrcadlo, v němž zprvu vířila jen hustá oblaka. Po chvíli čaroděj spatřil matný obrys, který se zaostřoval. Poté v něm rozeznal sebe. Díval se do vlastních očí jako do očí cizince. Zanedlouho spatřil, jak mu po celém těle začínají stékat proužky rudé krve- krvavé slzy, ruce, hůl...Byl to příliš nesnesitelný pohled. Prudce se obrátil k bohyni a vzkřikl:" Vidím čaroděje, který není hoden toho názvu. Spáchal jsem něco, co nemohu nikdy odčinit. Vezmi si mou hůl! Patří ti!" a vztekle odhodil hůl k oltáři. Vzápětí mu však přilétla zpět do ruky." Ponechej si svou hůl, Ygmore. Poslední oběť jsi neměl vykonat. Jsou hranice, které nesmíme překračovat. Brát život nesmíš ani proto, že jej jiným zachováš. Právě tento život může mít svou vlastní nevyčíslitelnou hodnotu. Ale viděl jsi svou chybu, proto ti vracím tvou hůl."
Aschařiny oči se zavřely a socha byla opět mlčenlivá. Ygmor se pomalu otočil a těžkými kroky sestupoval ze stupňů. Vítr přestal vát a kolem se rozhostilo ticho. Z elfího lesa stoupal dým a tu a tam probleskoval válečný oheň. Mezi stromy se vzdáleně ozývaly skřeky Hadových bojovníků. Ygmorova chýše už nestála. Čaroděj odvrátil oči od lesa a zamířil do hor a ještě dál. Kam, to nevěděl ani on sám.

Na skalisku, o něž se tříštily zpěněné vlny hučícího oceánu, stál mladý elf a dlouhé kaštanové vlasy mu vlály ve větru. V ruce měl hůl. Byla to čarodějská hůl. Odjakživa byl přesvědčen, že bude jednou čarodějem, moudrým tak jako Ygmor. Jen Ascharé a její služebníci věděli, že oběti žijí nadále svým druhým životem. Žijí v skrytých síních prastarého paláce, kde bohyně ve své osamělosti vyhledává společnost jiných tvorů. Těch několik let, které tam Cimrin strávil, už nikdy nezapomene. Dostalo se mu poznání, jakého se dostane málokterým. Poslední rada, kterou mu Ascharé udělila, byla tato:" Vyhledej svého učitele. Je starý a opuštěný, ale proto tě k němu neposílám. Jdi k němu, protože poznal jedno z největších utrpení. Je to nejlepší čaroděj, kterého v tomto Věku nalezneš. Hledej ho, dokud ti něco, co přesahuje tvou mysl, nezahradí cestu. A žádej od něj, aby ti předal vše co zná, i kdyby před tebou zamkl své dveře."
Teď tu Cimrin stál a věděl, že tento oceán, jehož konce nedohlédne, přesahuje jeho mysl. Tam, kde jeho vlny omývaly kamení, stála chýše, malá a polámaná, ale uvnitř blikalo světlo. Cimrin sestoupil ze skaliska a vydal se k němu. Byl jediným, který zbyl ze Sličného lidu.

Říjen 2002
(napsáno pro soutěž v Pevnosti)

Zapomenutý příběh

Ze štoly uhelného dolu Victoria se za úpění kladkostroje drala na světlo těžní klec s deseti umouněnými horníky. Ve svých stejnokrojích a helmách si byli podobní jak vejce vejci. Jen jeden z nich se nápadně odlišoval snad půl metru dlouhými, obvykle značně zcuchanými vousy. Z bůhvíjakého důvodu si nechal říkat Tarf, ale když nebyl nablízku, mluvili o něm ostatní kvůli jeho nízkému vzrůstu jako o Trpajzlíkovi. Ani nevěděli, jak blízko pravdě vlastně jsou. Moc toho o něm za ta léta nezjistili, nikdy o sobě nemluvil. O tom, zda má rodinu, mlčel také. Nějakou dobu si ho ostatní pro jeho nevrlost a málomluvnost dobírali, ale protože on si jich nevšímal, nechali ho brzy na pokoji. Přátele neměl, ale dá se říct, že si ho ostatní vážili, protože nikdo neznal houževnatějšího a odolnějšího horníka, než byl on. Jednou důl postihl zával, ale zatímco ostatní sípali a dusili se, jeho jako by se to ani netýkalo. Spokojeně si pohvizdoval a přitom odhazoval lopatou kamení.
Tarf se vydal s ostatními havíři k umývárně. V jarním vzduchu poletovali ptáci a krajem se nesla jejich píseň plná naděje, ale zavalitému a podsaditému dělníkovi to moc na náladě nepřidalo. Není to, co to bývalo, bručel si pod vousy, pokrytými uhelným prachem. Poté, co si jižní Afriku zabrali Búrové a on musel ze zlatých nalezišť odejít fárat do těchhle středoanglických dolů, už moc důvodů k radosti neviděl. Špinavá práce s uhlím by jeho předky úplně ponižovala! Ale kdeže je někdejší hrdost, dneska má přece každý jen starost, aby se uživil.
Jednomu člověku ale vzduch prosycený vůní země a nesmělé sluníčko jako by navrátily život do žil. Hnědovlasá žena středního věku zdvihla hlavu od sazeniček, které láskyplně pěchovala do hlíny a protáhla si zatuhlá záda. Na rtech jí stále pohrával jemný a trochu tklivý úsměv a po stranách smaragdově zelených očí se jí už udělaly první vějířky. Polekalo ji to, protože nikdo z jejího rodu neměl vrásky, ani v pozdním věku, což si věčně zvědaví sousedé chodili občas pod záminkou návštěvy prohlížet. Vlasy měla hladce sčesané přes uši, za ta léta si poznámek o tom, jak je má směšně špičaté užila už dost. Ani ona nebyla mezi pracovníky Královské botanické zahrady zvlášť oblíbená, málokdy se s nimi nad něčím zasmála a pořád se stahovala do ústraní. Jediné, co ji dokázalo přimět k bojovné náladě, byly zprávy o tom, jak místní bezohlední dřevaři kácejí i ty poslední ubohé zbytky původních lesů a místo nich zakládají jen nudné upravené parky s neduživými stromky. V tu chvíli se její nezvykle vykrojené oči změnily v šikmé oči rozvzteklené kočky a všechny překvapil jejich plamenný lesk.
Firwinel se ještě chvíli rozhlížela po rozlehlých pozemcích zahrady a všímala si každého nepatrného projevu probuzeného života. Žádný pupen na stromě, žádný zelený výhonek na záhoně jí nezůstal utajen. Zaměstnavatelé věděli, že se na ni mohou naprosto spolehnout, protože nikdo nerozuměl rostlinám lépe, než ona. Firwinel si přála rozběhnout se k nedalekému březovému hájku a rozpustit si vlasy svázané do uzlu. Ale hodinky, ten nesmyslný lidský vynález odměřující každou vteřinu jejich kratičkého života, jí připomenuly, že její pracovní doba se ani zdaleka nechýlí ke konci. Lehounce si povzdechla. Její bytná ji už jednou přistihla, jak v noci na zahrádce za domem tančí mezi záhony kopretin a macešek.
Mezi šedými zdmi vězení krále Edwarda se držel věčný stín a slunce nemělo snad ani odvahu proniknout mřížemi trestanců. Na nádvoří, kde se každé poledne procházel v kolečku zástup vězňů, nikoho nenapadlo vysadit jedinou květinu nebo stromek. Bylo celé vysypané štěrkem, takže těžké boty na jeho povrchu zněly stejným, všem nesmírně protivným skřípotem. Uprostřed chmurného řetězce ponížených lidských bytostí stál rozkročen téměř dvoumetrový černovlasý muž, kterému pro jeho tmavou barvu kůže a rozšklebené rysy přezdívali Skřet. Kupodivu ho vůbec neurazilo, když se o této přezdívce doslechl. Některým se zdálo, jako by se jeho zkroucené rty spíše zvedly v úsměvu. Jednou rukou si pohrával s obuškem a podupával si k tomu nohou do rytmu. Občas přetáhl nějakého vězně přes ohnutý hřbet a ten na něj potajmu vrhl nenávistný pohled. Tak tohoto bachaře nemohl nikdo ani vystát. Za celou dobu ani jednou nezaspal, ani jednou jim neodpustil pracovní úkol. Ředitel věznice si ho za to náležitě považoval a oslazoval jeho ponurý život prémiemi. Kolovaly zvěsti, že za potlačení povstání ve Východní Indii dostal nějakou moc cennou medaili.
Karchašovi se tahle práce celkem zamlouvala, i když být to všechno v jeho rukou… Kolikrát měl chuť tomu džentlmenovi sedícímu v koženém křesle kanceláře obložené ebenovým dřevem říct, že v tom jeho vězení je spíš radost být, než že by tu člověk odpykával trest. Ale časem si zvykl, že místní lidé jsou trochu měkcí. V Indii to byly zlaté časy, k ruce měl desetičlennou obsluhu a nikdo ho neomezoval nějakými odporně humánními zásadami. Ale co se dá dělat, být dozorcem je ještě ta nejslušnější práce, co se v této zemi dá najít.
V hotelu na King´s Cross neměl nikdo čas zabývat se tím, jaké je venku počasí. Okna beztak po celý rok pokrývaly hustě mřížkované záclony a těžké rudé plyšové závěsy. Uvnitř panovalo nehybné dusno viktoriánského salonu a na lenoškách se neustále nějaká kyprá dáma ovívala vějířem, podpíraná svým chotěm s mosaznou hlavičkou koně na hůlce. Alespoň Dalfovi to tak pokaždé připadalo, když náhodou nahlédl z kuchyně do útrob vznešeného penzionu. Na to ale obvykle neměl kdy. V kuchyni bylo práce nad hlavu a on od rána do večera jen kmital. Když si jednou dovolil něco namítnout majiteli, byl okamžitě propuštěn. Jenomže hosté si brzy začali stěžovat, že jídlo najednou nemá tu správnou chuť a samotný hoteliér k němu přišel s prosíkem.
Dalfa přese všechno jeho zaměstnání v kuchyni těšilo, jen kdyby kolem něj neustále nepobíhalo tolik nešiků a kdyby mu pořád někdo zasvěceně neradil, že do těch koláčků přece pepř nepatří. Ale on si do toho mluvit nenechal, staré rodinné recepty mu byly jediným a posvátně uctívaným rádcem. Jen občas, když přišel z práce domů a sedl si ke krbu(co mu dalo práce najít byt v přízemí!), vzpomínal na vyprávění stařičké tety a představoval si, jaké to tehdy muselo být krásné. Ten dnešní svět je tak neklidný, noviny si raději dávno odhlásil. Koně prodávají na jatka a nakupují funící stroje, ještě horší než lokomotivy. A ta drahota! Sotva to stačí na pět chodů k večeři…
Slunce se počalo zvolna sklánět k obzoru a potáhlo sytě hnědá pole zlatavým příkrovem. Řeklo by se krásný jarní podvečer. Na cestách bylo možné potkat lidi se skloněnými hlavami, vracející se z práce. Jen málokterý hlavu zvedl, aby mohl vychutnat barvy na sklonku dne. Firwinel, Dalfo, dokonce ani Tarf na to však nezapomněli, jen Karchaš si nechal všechnu tu krásu ujít. V Indii vzdával díky za to, že evoluce umožnila, aby se mohl vystavovat slunečním paprskům, ale místní klima mu vyhovovalo mnohem více.
Jejich stanovištěm byla mýtinka v parku zastíněná vysokým jinanem, snad nějaký ústupek Firwinel. Karchaš se nechal přemluvit až poté, co ho ujistili, že večer sem slunce nikdy neproniká a že do "prima volný cely u nás" nikdo nevkročí. Začali se setkávat zhruba před rokem, když zjistili, že právě oni čtyři jsou ve městě nejčastějšími oběťmi šeptandy. Časem si uvědomili, že to nebude pouhá náhoda. Oni se sem opravdu nehodili. Každý z nich byl zvláštním a zcela jiným druhem samotáře. Když Firwinel poprvé přivedla do jejich kroužku Karchaše, začali se druzí dva členové vzpouzet, ale poté co pronesla:" Tu vzájemnou nevraživost musíme někdy ukončit. Dost krve bylo prolito za staletí! Teď jsme všichni z jedné vlasti.", už se nikdo neodvážil jí odporovat. Tarf jednou podotknul, že takovému skřetovi by se kdysi leda tak vysmáli a měl pravdu. Sice dalo dost práce ty dva od sebe odtrhnout, ale Karchaš, zahanbený až po kořínky štětinatých vlasů, to sám dobře věděl. Čas si krátili vyprávěním příběhů, které jedna generace předávala druhé a zanedlouho zjistili, že do sebe všechny ty střípky nádherně zapadají.
Toho večera Dalfo vzal s sebou i svého desetiletého synovce, který na něm už dobrý půlrok žadonil, aby ho nenechával pořád jen doma s rodiči. Dalfo si nebyl tak úplně jistý, co tomu druzí řeknou. Když před ně oba předstoupili, všiml si, jak Karchaš sevřel rukama obušek, od kterého se nikdy nedokázal odloučit. Tarf zachmuřil husté obočí a Firwinel maličko zastříhala ušima, konečně hrdě uvolněnýma ze sevření vlasů. " Ale no tak, přátelé. Přece jste už souhlasili, že mohu Rona přivést. On je ze stejného těsta jako my." První se ozval Tarf:" Vždyť je to skoro člověk. Předků ze starých ras Středozemě má v sobě jako šafránu!" Dalfo se nerozčílil." Správně! Jako šafránu! Ale oč je šafrán vzácnější, o to je hodnotnější. Je to hobit jak má být. A kdo jiný než hobit to umí posoudit?" Na to nemohl nikdo nic říct. Chlapec byl opravdu tak vyjukaný, že o jeho původu nešlo pochybovat.
Probrali toho jako obvykle dost a když se loučili, stály už hvězdy vysoko na obloze. Firwinel seděla na nejnižší větvi jinanu(ještě, že ji předkové nemohou vidět) a tichým melodickým hlasem si prozpěvovala příběh z času, který nepamatovala ani ona sama. Dalfo ležel opřený o pařez a vypouštěl kroužky dýmu(ten tabák nestojí ani za řeč!)vzhůru k měsíci a pokoušel se, aby obepnuly jeho bledou tvář. Tarf seděl s bradou opřenou o sekeru a představoval si, že to není obyčejná sekera ze železářství, ale poctivá práce Durinova lidu. Občas se mu to podařilo. Karchaš zaháněl nudu tím, že škrtal zápalkami a vyháněl jimi z děr mravence. V srdci ale stále snil o pořádné mordorské vatře. " Co naplat, jednou odejdeme a s námi všechno, co jsme tady celé ty večery vyprávěli. Nikdo po nás ani nevzdechne."pronesl Tarf. " Snad to tak má být,"odvětila mu Firwinel " vzpomínky na Středozem si odneseme tam, kam nás zavedou ve své milosti Valar." " Jo, Mordor! Obnovíme Mordor!" vzkřikl skřet." Už slyším kovadliny svého lidu! Aulë mne jistě brzy povolá."řekl polohlasně Tarf. Dalfo chvíli mlčel a pak řekl:" Přátelé, obávám se, že možná nakonec skončíme tam, kde všichni lidé kolem nás…Co když byl Valinor jen výmysl? Co když my už nemáme právo se tam vrátit?"A po chvíli dodal:"Přece jen mne mrzí, že nikdo na světě nebude vědět, že kdysi byla Středozem."
Neměl tak úplně pravdu. Přesněji řečeno, zcela se mýlil. Zapomněl na to, že jeho synovec každou další schůzku bedlivě sledoval, co se kolem něj odehrává a doma si každý příběh pečlivě zapsal. A když ty krásné chvíle strávené na ztichlé mýtince zamčeného parku jednou skončily, byly všechny jeho příběhy zapsány. A i když tomu nechtěl pak věřit, mnozí lidé si jeho vyprávění z časů a míst, které už z jejich paměti dávno vymizely, záhy zamilovali. Středozem zapomenuta nebyla.

2003
(napsáno pro soutěž O lahvičku miruvoru 2003)