Moje tvorba: Básně | Povídky
Cizí tvorba: Japonská poezie | Herrmann Hesse

Valse brillante

Chopinův valčík sálem hřmí,
divoký, nespoutaný snad.
Za okny sinale se tmí,
věnec,co zdobil křídlo, zvad´.

Na klavír ty, na housle já,
bez konce hrajem oba dva,
a úzkostlivě, ty a já,
čekáme, kdo dřív kouzlo vzdá.

Kdo první pokazí tu hru,
a zaplete se v tónů změť,
a první vysloví otázku,
na kterou není odpověď.

Osamělá noc

Vy, kteří jste bratry mými,
ubožáci ze všech stran,
kdož hledíte ke hvězdám,
se svými sny bolestnými,
vy,kdož trpně, beze slova
vzpínáte ku hvězdné noci
ruce hubené vždy znova,
vy,kdož bdíte bez pomoci,
nešťastní v svém bloudění,
plavci bez štěstí i hvězd-
cizí mi, leč spříznění,
i vy pozdravte mě z cest!

V mlze

Zvláštní, když mlhou jde se!
Kámen a keř z ní trčí tu i tam,
strom nevidí druha v lese,
je každý sám.

Pln přátel zdál se mi svět,
dokud v něm štěstěna vládla,
teď však, když mlha padla,
nikoho nevidět.

Cizí je moudrosti říše,
tomu, kdo tmu nepoznal,
jež od všeho kolem tiše
ho dělí jako val.

Zvláštní, když mlhou jde se!
Život je samoty prám.
Navzájem neznáme se,
každý je sám.

Štěstí

Dokud se honíš za štěstím,
ty nejsi zralý šťasten být,
i kdybys všechno už měl mít.

Dokud tě plní bolestí,
co bylo a jen vpřed se štveš,
mír v duši nikdy nenajdeš.

Teprv až vzdáš se žádostí,
za cílem nebudeš se hnát,
a štěstí jménem jmenovat,

pak dění proud, jenž vším chce být,
se netkne tě a duše najde klid.

Leže v trávě

Je tohle vše snad, kouzelná hra květin
a mihotání barev v záři letní louky,
něžná modř nebe nad hlavou, bzukot včel,
je tohle vše snad kvílivý sen
kteréhosi boha,
křik nevědomých sil po vykoupení?
Vzdálená linie hory,
jež se tak pěkně a směle rýsuje v modru,
je taky jen křeč,
jen divoký přetlak kvasící přírody,
jen bolest, jen trápení, jen nesmyslné tápání,
bez odpočinku, bez špetky blaženosti?
Ach ne! Jdi pryč ode mne, nevlídný sne
o utrpení všeho světa!
Vyváží tě komáří rej v záři večera,
vyváží tě ptačí zpěv,
větru zavanutí, jež mi čelo
mazlivě ochladí.
Jdi pryč ode mne, dávná lidská bolesti!
Je-li vše jen soužení,
vše jenom trápení a tma-
pak tahle sluncem prozářená sladká chvíle ne,
ani vůně jetele na louce,
ani hluboký, křehký pocit blaha
v mé duši.

Na melancholii

Že děsil mne tvých černých očí stín,
utekl jsem ti k přátelům a k vínu,
při loutně v lásky objetí, v žen klínu,
zapomněl na tebe, nevěrný syn.

Tys však mi tajně po boku šla dál,
ve víně bylas, jež žal mělo zmoci,
byla jsi v potu milostných mých nocí,
dokonce v posměchu, jímž jsem tě častoval.

Teď konejšíš mě po tak dlouhé době,
vzala sis něžně do klína mou hlavu,
když z toulek zamířil jsem do přístavu,
má bloudění byla jen cesta k tobě.

Samota


Já, noční chodec, tápu lesem, roklinami,
fantastickými kouzly žhne kolem mne zem,
nedbaje, zda jsem ctěn či proklínaný,
jdu věrně za svým vnitřním příkazem.

Jak často skutečnost mne probouzela,
v níž žil jsem, jsa jí držen ze všech sil!
Byl jsem z ní zděšený a vystřízlivěl zcela
a brzy jsem se stranou odplížil.

Ó teplo domova, kam vrátit se mi brání,
ó lásky sne, jejž ve mně zabila,
za tebou celé mé já třeba s klopýtáním,
míří, jak voda k moři uplývá.

Mne vede píseň skrytých pramenů
a snoví ptáci kynou pestrým peřím,
zaznívá poznovu mi nápěv dětských dnů,
v bzukotu včel a zlata pletivu,
že konečně jsem u matky zas, věřím.

Knihy

Knihy, co jich na světě je,
nedají ti štěstí,
zato k tobě samotnému
dokáží tě vésti.

Tam je vše, co potřebuješ,
světlo slunce, hvězd,
neboť to, po kterém prahneš,
v tobě samém jest.

Moudrost, jíž jsi dlouho hledal
po všech knihovnách,
září teď z každého listu-
protože je tvá.

Z dětství sladkých chvil

Z dětství sladkých chvil
ke mně hlas zavál,
jenž mi kdysi blaho sliboval-
bez něho by život příliš těžký byl.
Svým kouzlem nezazní-li,
jsem bez světla v tu chvíli,
vidím kolem jen hru temných sil.
Vždy však znovu clonou trápení,
jímž jsem sám vinen,
blažený ten sladký tón mi zní,
nezničí jej vina ani žalu sten.
Milý hlase ty,
světlo v domě mém,
nevyhasni nikdy nad krbem,
nepřivírej oči před zlem temnoty!
Sic svět ztratí svou
krásu i svůj jas,
hvězdy pohasnou
a sám budu zas.

Cestou v pozdním podzimu

Podzimní déšť si v šerém lese zaryl,
údolí vlhne chladným ranním větrem,
tvrdě padají na zem plody kaštanů
a pukají a hnědě smějí se.

V mém životě si krutě zaryl podzim,
sedrané listí vítr odnáší
a cloumá větvemi- kam zmizel plod?

Kvetl jsem láskou a plodem byl žal.
Kvetl jsem vírou a zplodil nenávist.
Mé suché větve vítr strhává,
směju se mu, na bouři sil mám dost.

Co je mi plod? Co je mi cíl!-Já kvetl,
a kvést bylo mým cílem. Vadnu teď,
a vadnutí je cílem mým, nic víc,
malé jsou cíle, jež si srdce klade.

Bůh ve mne je a ve mně umírá
a trpí pro mne, to mi pro cíl stačí.
Cesta či scestí, květenství či plod,
vše jedno, jsou to přec jen pouhá jména.

Údolí vlhne chladným ranním větrem,
tvrdě padají na zem plody kaštanů,
tvrdě a jasně smějí se. Já s nimi.

Bolesti

V kamnech se kroutí dřevo v bolesti plápolání,
do kůže spálené žár mu vpisuje řeřavé žíly,
za okny vlhká noc bouří a hlasitě kvílí,
jak zvíře v mukách když smrti si žádá a slitování.

U kamen dřepím v těch záblescích světla, jež kmitají prudce,
nesnesitelnou sudbou se v třasavé duši mořím,
hrůza za hrůzou proniká do mého srdce
ohněm bolesti, v kterém se svíjím a hořím.

Jako to planoucí dřevo a noc s bouří svou,
tak srdce se škubajíc poddává vzteklému nepříteli,
té bolesti, která nám ohni bezmocně vzdát se velí,
že plamen a dřevo, bouře a zvířete nářek nám bratry jsou.

Kdesi

Pouští života sám horečně bloudím,
a sténám pod svým těžkým břemenem,
však kdesi, pozasuté v nitru svém,
kvetoucí zahrady znám se stinným loubím.

Však kdesi v konejšivé snové dálce
znám místo, kde si odpočinout lze,
kde duše znovu domov nalezne,
za hvězdných nocí kde dřímá se sladce.

Poutník

Stále poutníkem jsem byl,
stále na cestách,
máloco jsem uchránil,
z lecčeho zbyl prach.

Smysl, cíl jsem neměl znát
svých poutnických cest,
ač jsem padl tisíckrát,
zas se uměl vznést.

Hvězda lásky byla mně
metou nejbližší,
jež tak svatě, vzdáleně,
plála ve výši.

Jak jsem zvolil si cíl ten,
šlo se lehce mi,
mnohý blažený jsem den
prožil na zemi.

Teď tu hvězdu sotva zřím,
příliš pozdě je,
ukryla se očím mým
do mlh závoje.

Sbohem dal mi pestrý svět,
jejž tak rád jsem měl.
I když jsem se v cíli splet´,
směle za ním šel.

Poučení

Více či méně, tvrdím, chlapče, tobě,
jsou všechna lidská slova klam a mam,
nanejvýše ještě v plenkách tu a tam
jsme nejpoctivější, a pak až v hrobě.

Tu k předkům ulehneme okázale
a moudrost konečně převezme vládu.
Holými kostmi chrastíme svou pravdu,
a mnohý radš by lhal a žil si dále.

Smrt jako rybář

Sedí si smrt a lovit nás ji baví
hanebně tenkým vlascem z řeky žití.
Marně se chytrostí chcem zachrániti;
má čas, a návnada tak sladce vábí.

Kdo spolkne ji, ať třeba celé dny
zalezlý v písku dělá mrtvou mřenku,
smrt sedí v něm, ne na břehu tam venku!
I když nit přetrhne, je ztracený.

Může si schovaný ve stínu svícnu
zakrývat jak chce dlouho oči dlaní,
je svobodný, však jenom k skomírání.
Má po radosti. Háček vězí v jícnu.

Ninoně

Že nablízku mi chceš býti,
když přece můj život temný je,
a venku hvězdy svítí
a vše plno záře je,

že umíš v života zmatku
nalézt, kde pevná je zem,
svou láskou stala ses vkrátku
mým dobrým andělem.

Máš tušení o hvězdě jasné,
již skrývá má temnota.
Svou láskou upomínáš mne
na sladké jádro života.

Přemítání

Božský a věčný je Duch.
K němu, jehož jsme obraz i nástroj,
vede naše cesta; naše nejvnitřnější touha je:
být jako On, zářit v jeho světle.

Ale z hlíny a jako smrtelní byli jsme stvořeni,
lenivě na nás doléhá tíha.
Sic vlídně a mateřsky teple nás příroda chová v svém klínu,
kojí nás země, ustýlá kolébku i hrob;
leč příroda nás nenaplní mírem,
jejím mateřským kouzlem pronikne
jiskra nesmrtelného ducha
z otcovy strany, učiní z dítěte muže,
smazává nevinnost a budí nás pro boj a svědomí.

Tak mezi matkou a otcem,
mezi tělem a duchem
se potácí světa křehké dítě,
člověk, chvějivá duše, schopná trpět
jako žádná jiná bytost, a schopná nejvyššího:
milovat s vírou a nadějí.

Těžká je jeho cesta, hřích a smrt je mu potravou,
často zabloudí v tmu, často by bylo mu
líp, nikdy nestvořen být.
Věčně však nad ním září touha,
jeho určení: světlo, duch.
A my cítíme: jeho, ohroženého,
miluje Věčný svou obzvláštní láskou.

Proto je nám, bloudícím bratrům,
možno milovat jen v rozdvojení.
A ne sváry a zášť,
ale trpělivá láska,
laskavá trpělivost vede nás
k svatému cíli blíž.

Však tajně žízníme...

Líbezný, duchový, křehký navýsost
se zdá náš život, životu víl podobný,
jež pro nic za nic protančí své dny,
a my jsme obětovali mu bytí, přítomnost.

Přeněžné hříčky, sny, v nichž krása tkví,
vše nadýchnuté, hladce učesané,
pod sličnou slupkou ti však v hloubce plane
touha po noci, krvi, barbarství.

V prázdnu se točí, aniž ho co nutí,
náš život bažící jen po radosti,
však tajně žízníme po skutečnosti,
po plození a zrodu, bolesti a smrti.

Stupně

Jak vadne každý květ a mládí k stáří
spěje, květ vydá každý stupeň žití,
kvést se i moudrosti a ctnosti daří
vždy ve svůj čas a nesmí trvat věčně.
Vždy musí srdce připraveno býti
jít dál, aniž by v smutek sklouzlo,
musí se s odhodláním oddat vděčně
zas novým vazbám, poznat jejich význam.
Vždyť v každém začátku je skryto kouzlo,
jež chrání nás a napomáhá žít nám.

Je třeba projít krajiny i říše,
na žádné neutkvět jak na své vlasti,
duch světa nechce uvěznit nás v pasti,
chce stupeň za stupněm nás zdvihat výše.
Sotva se zabydlíme v jednom městě
natrvalo, už hrozí ochabnutí,
jen kdo je hotov k odjezdu a k cestě,
toho zvyk zpohodlnět nedonutí.

I před smrtí poslední pozachvění
snad odhalí nám, kudy stoupat dále,
život nás bude volat neustále...
V loučení, srdce, hledej ozdravění!

Pozdní zkouška

Ještě jednou z volna žití
do úzkých mě osud žene,
chce mi v nouze chvíli temné
svízel zkoušky připraviti.

Všechno, co jsem dosáh´dávno,
moudrost stáří, usmíření,
přiznání vin bez zardění-
bylo mi to vskutku přáno?

Z všeho štěstí málo zbylo,
kus po kuse bez lítosti
z rukou vyrváno mi bylo;
ty tam jsou dny veselosti.

Kupou střepů moje bytost
i můj svět se náhle stává.
Už jsem plačky se chtěl vzdávat,
nemít v sobě vzdorovitost,

tuhle vzdorovitost v duši
protivit se zlému času,
tuhle víru: co mě kruší,
musí dostat pečeť jasu,

víru, co v básníků tváři
odevždy dětinsky kvetla,
víru v neuhasitelná světla,
jež nad všemi pekly září.

Smutnota

Co včera mi ještě kvetly,
dnes smrti jsou přiřknuty,
padají květy z větví
ze stromu smutnoty.

Vidím je padat, padat
jako sníh do stop svých,
zvuk kroků jak byl by zavát,
nastává doba tich.

Nebe už hvězdy nemá,
v srdci zhas lásky žár,
šedivá dálka je němá,
svět vyprázdněn je a stár.

Kdo uchrání srdce před mrazem
v těchto dnech pustoty?
Za květem květ padá na zem
ze stromu smutnoty.

Psáno do písku

Že vše, co krásné je a kouzelné,
jenom přeprška, jen dech je,
že co spanilé a nádherné
vždycky bez trvání je:
mrak na nebi, rosa spadlá,
bubliny, ten výtvor dětí,
ženin pohled do zrcadla
a vše možné, co se namane ti,
jen se zjeví, pryč uhání,
chvilku je jen na výsluní,
opar je a větru vání,
ach, to zármutkem nás plní.
A co trvá beze změny,
naše nitro nepotěší,
kámen sebevětší ceny,
zlatý řetěz sebetěžší;
samy hvězdy ve výši tam
cizí jsou nám, nerovnají
se nám smrtelným, nemají
dar proniknout do srdcí nám.
Ne, zdá se, že věci ony
líbezné, co krásou raní,
vždy jsou blízké umírání,
a z nich nejskvostnější: tóny
hudby, které sotva vzniknou,
zániku přec neuniknou,
jsou jen chvěním vzduchu v prázdni,
z níž se stesk ozývá plaše,
zmlknou dřív než srdce naše
vydá jeden úder v hrudi;
tón za tónem, sotva zazní,
zmizí, nic ho neprobudí.

Tak jen všemu prchavému,
životu, co plyne prudce,
oddáno je naše srdce,
ne pevnému, trvalému.
Brzy znaví nás vše neměnné,
skála, hvězdy, drahokamy,
nás, kdož mohou žít jen ve změně,
uchváceni bublinami
z mýdla, času zaprodanci,
v kterých rosa na poupěti,
pták, když nad hlavou nám letí,
mraky ve vířivém tanci,
duha, vločky sněhu třpytné,
motýl, jenž se vzduchem kmitne,
v kterých smích, jenž kamsi utek´,
že ho stěží zachytíme,
vzbudí radost nebo smutek.
Co jak my v plen zmaru dáno,
milujem, a číst umíme,
co do písku větrem psáno.

Zaznamenáno za jedné dubnové noci

Ještě že barvy jsou:
modř, žluť, červeň, běloba a zeleň!

Ještě že zvuky jsou:
soprán, bas, hoboj a lesní roh!

Ještě že řeč je:
slova, verše, rýmy,
křehkost náznaku,
pochod i skočná větné skladby!

Kdo hrál kdy tuhle hru,
kdo její kouzlo vychutnal,
tomu svět rozkvetl,
tomu se usmívá vstříc
a srdce mu otevírá.

Co jsi rád měl, po čem toužil,
o čem snil jsi, co jsi prožil,
upamatoval by ses,
zda ti slast anebo bolest dalo?
Gis a as, dis nebo es-
což je od sebe kdy ucho rozeznalo?

Skřípot nalomené větve

V zlomu rozštěpená větev,
co trčí tu už kolik let,
suše si povrzává ve větru svou píseň,
zbavená listí, kůry,
holá, zašedlá, dlouhým životem
i dlouhým umíráním znavená.
Drsně a vytrvale ten zpěv zní,
je vzdor v něm, je v něm skryté tesknění
po jednom létě ještě,
jedné zimě, poslední.

Překlad: Vladimír Tomeš